Věznice Spandau Berlín – poválečné vězení pro nejvyšší nacistické představitele

Věznice Špandava sloužila svému účelu již za nacistického režimu, kdy ve vězení skončily tisíce odpůrců nacistického režimu. Po válce se vítězné mocnosti USA, Anglie, Francie a SSSR dohodly na společném zřízení speciální věznice pro nejvyšší nacistické představitele odsouzené na mnoho let či doživotní. Pro tento účel byla vybrana věznice Spandau, která se nacházela ve spojeneckém sektoru západního Berlína. Věznice měla být schopna po nutné rekonstrukci pojmou až šest stovek vězňů a na správě nad věznicí se měly kvartálně střídavě podílet jednotlivé mocnosti. Po ukončení Norimberského procesu bylo odsouzeno k trestům ve Špandavě pouze sedm vysoce postavených nacistů. Ostatní níže postavení nacisté odsouzení v dalších procesech si své tresty odpykávali v jiných spojeneckých věznicích. K vězňům ve Špandavě patřil např. admirál Karl Dönitz, Konstantin von Neurath, bývalý říšský protektor Čech a Moravy, ministr zbrojního průmyslu Albert Speer, Baldur von Schirach, říšský vůdce mládeže, velkoadmirál Erich Raeder, ministr hospodářství Walther Funk a Rudolf Hess. Vězni svůj čas trávili na celách, kde si četli pouze vybrané knihy, či na záhoncích na vězeňském dvoře. Rodinnou návštěvu mohli mít jednou za měsíc, rovněž mohli poslat čtyři dopisy měsíčně. Přísně zakázáno však byla vzájemná komunikace s ostatními vězni. Postupem času se ale pravidla uvolňovala. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu byli čtyři vězni v šedesátých letech propuštěni. Celý trest si odpykali pouze Speer a Schirach, kteří vyšli na svobodu v roce 1966. Posledním vězněm se tak stal Rudolf Hess, který obýval věznici až do roku 1987, kdy údajně spáchal sebevraždu. Věznice po Hessové smrti byla zbořena, aby se nestala poutním místem neonacistů.